montáž dualbanderu 40/30 na stožár

Tak je to konečně nahoře.

Sranda to ale rozhodně nebyla.

Takhle je na to krásný pohled, když to je nahoře, ale co jsme si u toho vytrpěli.

Ale popořadě.

Celá akce začala vlastně už pár dní předem. To jsem začal žhavit dráty a shánět snad každého v okolí, kdo měl ruce a nohy a nebál se práce jak na zemi, tak ve výškách.

Zpočátku to vypadalo dobře, podařilo se sehnat 6 lidí, ochotných pomoci. Podle toho jsem nakoupil na víkend a uložil do lednice.

Postupně ale lidi odpadávali a nakonec jsem měl v pátek před víkendem jistotu 3 lidí hned od nedělního rána a dalšího po svátečním nedělním obědě.

Vzal jsem zavděk tím co bylo a nakonec se to i s tímto počtem lidí dostalo nahoru. Posléze se v průběhu dne ozval ještě Marek OK6MA, že má časovou rezervu, takže kdyby bylo potřeba, tak přijede a pomůže. Nakonec ho nebylo třeba, ale i za ochotu je dobré poděkovat.

Honza OK1NP přicestoval autobusem do Stříbra v neděli před 9tou hodinou a vyzvednul jsem ho na autobusovém nádraží. Cesta na QTH trvá jen pár minut a vzápětí nás vítal kávou OK1CUV. Táta aniž jsem ho tam čekal byl nakonec také zapřažen do víru dění, počínaje povelem přines, podrž, zatáhni, ukaž kde a podobně. Každá ruka dobrá. Ve finále nám připravil i obložené chleby. Takže i jemu je nutné poděkovat.

No a po kávě to začalo. Naběhli jsme s Honzou NP do pole a jako první jsme zavrtali kolík do země, přes který jsme následně napnuli lano. To že bylo napnuté dole dobře, neznamená ale, že nahoře na stožáru je taky dobře, ale to jsem zjistil až když jsem vylezl nahoru. Bohužel se lano nahoře zapletlo do výčnělků na rotátoru a po vytržení lana již napnutí nebylo takové a prověsilo se. Bohužel tou dobou už anténa byla na cestě nahoru, takže se průvěs projevil víc, než jsem byl ochoten připustit.

Pak jsme přetáhli přes plot do pole i anténu, včetně podpěrné konstrukce ze stolu, aby bylo anténu na co složit a kde ji uvázat na transportní lano.

Asi kolem 10té hodiny se objevil i Libor OK1DOL a v tu chvíli jsme byli kompletní pro pokusy dostat anténu nahoru.

Představa určitá byla, i jsme se jí zpočátku drželi, ale postupem času se improvizovalo čím dál víc.

Jakmile byla anténa v poli, mohlo se začít připravovat tažné lano, které po tom transportním lanu tu anténu dostane nahoru.

Hurá do lezecké výbavy a začít rozmotávat lano.

S přibývajícím časem z nás všech přítomných začal lít pot.

V noci se totiž nad Stříbrem a okolím prohnali tři dost silné bouřky, které přinesli vydatné srážky a jakmile ráno do toho posvítilo sluníčko, začalo být jako v prádelně.

Měl jsem i obavy, jestli ta bouřka, která přišla kolem půl třetí ráno vůbec skončí a jestli bude počasí na to, aby se vůbec dalo dělat. No moc jsem toho nenaspal. Navíc se mi pes, který se bojí bouřky, tak dlouho cpal do postele, až málem skončil i pod tričkem, jak se klepal. Bouřka skončila s rozedněním a objevilo se sluníčko, takže se mohlo vyrazit. To že jsem tu noc spal asi tak 3 hodiny je vedlejší.

Takže lano by bylo. Co s ním dál?

No přece cvaknout na postroj.

K tomu ještě pracovní lano, kdyby bylo třeba něco dalšího vytáhnout nahoru. Třeba nářadí.

První chyba, kterou jsme vzápětí opravili, byla ta, že jsem si myslel, že stačí lano, za které se tahá, jen obtočil kolem trubky. Bohužel smykový odpor lana i na tu váhu antény je tak velký, že to prostě nešlo nahoru. Skončili jsme pár metrů nad zemí a dál to nešlo.

Takže lano zafixovat, dát kladku přes vazák a zase lano protáhnout přes kladku. To už vypadalo o hodně lépe a dalo se pokračovat v tahání.

Bohužel délka tažného lana nevystačila zpočátku až na zem, takže jsem využil Honzovo NP váhy, který vylezl na stožár, konec lana si cvaknul na postroj a pomalu slézal dolů i s lanem, až byl dole a mohlo se za lano tahat zespodu. Jako protizávaží fungoval Honza NP dobře. Ostatně anténa měla odhadem tak 40kg, takže to šlo.

Postupně anténa stoupala nahoru.

Libor DOL pomocí dvou dalších lan anténu krásně navigoval, tak aby šla spořádaně nahoru. Držel opratě a tahal střídavě tak, aby šla krásně kolmo ke stožáru.

Bohužel ale tím, jak se lano prověsilo, tak došlo k tomu, že jsme nebyli schopni dostat anténu přes kotvy, které jsou na stožáru.

No a co teď s tím?

Takhle to vypadá hezky, ale bohužel přes ty kotvy to nešlo.

Co s tím dál?

Jeden člověk nahoře na vrcholu stožáru, další dva dole. Jeden jako pozorovatel našeho snažení opodál.

Anténa v tu dobu byla asi tak v 15tim metrech nad zemí.

Zkoušel jsem si přetáhnout opratě k sobě nahoru, abych za ně zatáhnul a anténu naklopil, ale bez výsledku.

No a pak napadlo Libora DOL, že kdyby se odkotvil stožár, tak ty dvě problematické kotvy by nám už nemuseli vadit, no a ta anténa by se tak dostala nahoru.

Nápad dobrej, ale vzhledem k tomu, že jsem neměl dost odvahy zůstat nahoře na odkotveném stožáru, tak jsem slezl dolů. Sice jsou to jen dvě kotvy, takže další dvě tam jsou, navíc stožár, jako původní výtahová konstrukce je prošroubovaná v rozích dostatečně, takže to musí držet, ale proč tahat čerta za ocas. No a tak jsem slezl dolů.

Mezitím Libor DOL odkotvil jednu stranu, Honza NP pak tu druhou, za částečného přispění oleje ve spreji. Přece jen ty šponováky tam už jsou nějaký ten rok a koroze vykonala své.

No ale zdařilo se je povolit a mohlo se zatáhnout za lano.

No a už to jelo nahoru.

Libor DOL má sílu za tři, navíc se zapojil i Honza NP a anténa vyjela nahoru, takže se mohli kotvy zase dát zpět.

Hned jsem byl klidnější, když se ty šponováky utahli.

Takže to by bylo, tak znovu nahoru.

Průšvih v lezení je ten, že jsou daleko nášlapy, takže se člověk docela nadře, než se tam nahoru vyškrábe. Navíc lidi s menší výškou vzrůstu jsou na tom daleko hůř. Prostě tam tu nohu nedají tak vysoko.

Nahože na stožátu zase až tak moc místa na stání nebylo, ale co nadělam.

Ve finále jsem takhle vydržel na vrcholu až do 14té hodiny, než bylo všechno hotovo.

Jakmile byla anténa nahoře, tak se mohli odvázat pomocné lana pro navigaci antény směrem nahoru.

Ono ve finále to bylo dobré dole. Od bodu, kdy na tu anténu naposledy sáhli až po chvíli, kdy začala stoupat a dostala se pod kotevní lana.

Ale svojí práci to udělalo.

Šla nahoru skutečně tím směrem a tak, jak jsem chtěl, takže dobře že tam byli.

O zkušenost bohatší.

Občas jsem si musel dolů zařvat, jestli povolit, přitahnout a o kolik.

No ale aby to nebylo tak jednoduché, tak stejně musel Libor DOL vyběhnout do pole a odkotvit druhou polovinu Invertovaného V na 80m a museli jsme jeden drát přetahnout přes prvek, protože se nám dostal mezi zářič 40 a 30m.

Bohužel to pole nebylo ještě posekané a tráva mokrá, takže přišel zpátky jako vodník, navíc popálený od kopřiv a omotaný svízelem přítulou.

Takže nic moc, ale bral to sportovně, jak daň tomu snažení.

No a tou dobou už se sápal nahoru za mnou i Honza NP, protože když už to je skoro nahoře, tak proč bude lezt dolů a pak zase nahoru to ladit.

Slovo dalo slovo a Honza NP se tam vyškrábal. Kdyby jen tušil, co to pro něj bude znamenat, asi by ten názor změnil, ale bohužel, už byl tou dobou nahoře.

Takže jsem se chopil antény, přidržel jí a Libor DOL vyběhl změřil jak to vypadá. Honza NP mu pak prohodil kabely a změřil i druhé pásmo.

Já se nahoře držel zuby nehty.

I to cigáro jsem si v té výšce nad zemí neodpustil a zapálil si tam.

No a první měření nic moc.

On už mě Petr BN upozornil na to, že museli prodlužovat, ale u něj je to o vozíku, který sjede dolů a na zemi se to prodlouží a zase vyjede nahoru.

Jenže ve 22m nad zemí to už taková sranda neni.

Anténa ladila nad pásmem, takže jsme krátký. Jak 40m kde to bylo 100kHz nad, tak i pásmo 30m, kde to bylo o 200kHz nad.

Takže oba prvky prodloužit.

Honza NP se podíval dolů, jak to asi tak vypadá z jeho perspektivy.

No aby měl přehled, kde se vůbec pohybuje. No asi to neměl dělat.....

Zatímco já nahoře naklápěl anténu, on musel slezt dolů ke konci prvku, který jsem mu přiblížil ke stožáru, povolit hadicovou sponu, povytáhnout prvek. Pak slézt o kus níž a to samé pro druhé pásmo.

Pak zase vylezt nahoru a jakmile se udělá měření na jednom pásmu, tak přehodit konektor na kabelu, udělat měření na druhém pásmu a zase lezt dolů na druhou stranu stožáru a povytahnout prvky na druhé straně dipolu o stejný kousek.

Takhle tam lezl jak veverka po stožáru tam a zpátky několikrát.

No a pak přišel déšť. Sice jen krátká přeháňka, ale zmokli jsme.

Dolů samozřejmě nikdo nešel, protože představa lezt zase zpátky nahoru, byla fakt hrozná.

No a najednou koukáme a jede k nám auto.

Přijel Standa ISB se svou rodinou. Dcera vypálila jak dělová koule ven z auta. Začínali se vybalovat hračky, ležení, kočárek a další propriety.

Jenomže tou dobou už toho měl Honza NP fakt dost. Začal se mi na stožáru klepat únavou jak osika ve větru a bylo jasné, že v tuhle chvíli pro něj práce na stožáru končí.

Jenže jak ho dostat dolů. Musel několikrát odpočívat, než to slezl dolů a bylo vidět, že toho má skutečně dost. Měl jsem i obavy, jak to sleze. Nechal jsem ho odpočívat, v klidu relaxovat, aby doplnil síly a ve zdraví se dostal dolů.

Takže ho musel střídat Standa ISB.

Mezitím Libor DOL neustále běhal tam a zpátky a hlásil, jak moc se posunulo ladění po změně délky.

Ještě jedna propagační fotka z vrcholu stožáru, dokud bylo hezky, než přišel další déšť.

Už to vypadalo dobře.

Anténa ladila jak měla, takže bylo odsouhlaseno, že s laděním končíme a je třeba ji nahoře napevno přidělat, vyvázat a koax obtočit kolem rotátoru.

Libor DOL mi to trochu povytáhnul a ne jednou, než jsem nastrkal všechny klemy kam patřili a pak už jen utahovat matky.

No a v tu chvíli přišel liják. Ale pořádnej.

Jen jsem se podíval po Standovi ISB, který byl pode mnou asi tak o 2 metry a dohoda zněla asi tak, že to prostě doděláme, i kdyby čert na koze jel, protože jakmile slezeme dolů, tak nahoru už dneska nikdo nevyleze.

Takže v tom šíleném lijáku jsme jak dva magoři dělali nahoře.

Navíc se zpovzdálí začaly ozývat hromy. No a blesky na sebe nenechali dlouho čekat.

Utahli jsem co se dalo, našponovali co se dalo, koax obtočili dvakrát kolem dokola a honem dolů.

Moc dobře se mi nelezlo. Přece jen po čtyřech hodinách na vrcholu stožáru.

No ale slezli jsme a s dotykem boty o pevnou zem přestalo pršet a zase vylezlo sluníčko. To je fakt k nasrání.

Moje cesta od stožáru vypadala stylově asi jako kovboj, který po 14 dnech slezl z koně a při slézání vysosnul minimálně litr dobré whisky. Měl jsem toho dost.

Ale bylo vybojováno.

No a takhle to vypadalo zespoda.

A kousek odjinud další fotka.

No a pak už zbývala ta příjemnější část dne.

Otevřít ledničku.

Jako první šla na stůl horká polévka. Hovězí vývar s játrovými knedlíčky.

Pak se rozdělal gril a zábava mohla začít.

Standovo dcera nás nenechala na pochybách, že je po tatínkovi. Ostatně ani za maminku se nemusela stydět. Bavila nás svými kousky až do večera. Už ani nespočítám, kolik triček se měnilo, jak rychle to schlo na sluníčku, ale každopádně voda jí imponovala. Počínaje rybičkama, přes kachničky a konče záchranou vojáků z ponorky, které se vyžádalo potopení se až na dno plastové nádrže plné vody.

Co se asi tak takovému rošťákovi ve dvou letech honí hlavou?

No a ve finále se všechno doslova sežralo, vypilo a bylo ještě veselo.

Honzu NP jsem pak hodil autem domů. S nacpaným břichem se přece jen lépe sedí v autě, než ve vlaku, nebo autobuse.

Cesta příjemně uběhla, pokecali jsem, zhodnotili co a jak a co dál.

Doma jsem byl po 20té hodině.

Den na to jsem vstával tak nějak divně, začal jsem převalením na břicho, sesunutím na všechny čtyři a pak postupným zvedáním, ale to už je jiný příběh. Zpovzdálí mě sledoval pes a tvářil se divně, nechápal jestli si s ním chci hrát, nebo vstávám do práce.

No ale dal jsem to a vstal. Po telefonátu Honzovi NP jsem věděl, že i ten dopadl podobně.

Díky všem, kteří se akce účastnili a pomohli dostat ten kus duralu nahoru.

Díky 3RM